Prosinec 2008

Tma, odmítnutí a pomoc v jedné vteřině

27. prosince 2008 v 4:48 | Leiri Shang |  Leirinčiny litrární díla
Takže ahoj...dnes sem nepřidám Můj život, ale něco jiného. Abyste měli co číst...
To co sem dám, tak to je...no já vlastně nevím, co to je. Včera před obědem jsem se dívala na pohádku Šťastný skřítek a nudila jsem se u něho. Vzala jsem si tedy papír a tužku a začala jsem cosi psát, jenže já vůbec nevím, jak jsem to psala. Když pohádka skončila podívala jsem se na ten papír pořádně a našla jsem tam toto...jen s menšími úpravami...



Jdu tmou, tou zhoubnou temnotou.
Chci se zastavit, nejde to.
Chci se kochat krásou...tmy?
Přeji si, aby to tak bylo v jednom kuse.
Raději tmu, než Slunce.
Slunce, které pálí, Slunce, z kterého mi hoří tváře.
Mohla bych tmou chodit pořád,
jenže...dalo by se tak ohřát?
Dala bych vše za to,
aby se střídal den a noc.
Jenže ono to tak je,
tak proč spěchám pro pomoc?
Pro pomoc, která nikdy nepřijde,
pro pomoc, která mě nikdy nenajde.
Potřebuji radu,
radu ohledně výběru.
Čeho?
***Přece cesty, cesty života.
Kudy se mám vydat?
Doprava, doleva nebo rovně?
Tohle je podle mne otázka,
kterou kterou si klade každý z nás,
než se rozhodne.
Pokud vůbec***
Něco vidím, co to je?
Je to hvězda v temnotě?
Natahuji ruku, chci ji chytit.
Utekla mi a přestává svítit.
Ne, nepřestává, jen se mi vzdaluje.
Čím dál víc!
Mizí mi z očí, tou temnotou navždy popluje.
Byla tohle ta pomoc?
Našla si mě a já ji nepřijala?
Osud? Náhoda?
Pochybuji..Bylo to moje rozhodnutí.
Je to cesta, kterou jsem si sama vybrala.
Cesta bez pomoci, cesta kterou jsem si vybojovala.
Udělala jsem dobře?
*** Nevím...
Kdo si počká, ten se dočká!
A já si počkám...to mi věřte.
JSEM TRPĚLIVOSTA SAMA.
Říkám vám, že já se dozvím, co mi život nachystal!!!***


Co to je?...Můžete mi to prozradit?
Vůbec to nechápu, tak si aspoň hezky počtěte!

Můj život 2/3

19. prosince 2008 v 8:59 | Leiri Shang |  Leirina maličkost
Ahojky...Moc se vám omlouvám, že jsem sem tak dlouho nic nedávala, ale já opravdu jaksi nestíhám. Ale od teď se to vše změní...víte proč?
No jasně...protože už není škola...budou VánocexD!
Menší problém nemám nakoupené ještě všechny dárky...a jsem švorc...Ale to je jedno:D
..........................

V tomhle díle budu psát o pejskovi jménem Stacy. Jen na chvilinku...o tom co se s ní stalo vám napíšu v pokračování...tak nebuďte netrpělivý...stejně není na co se těšit!
..........................

Když jsme vlastnili restauraci, mimochodem jmenovala se Hrobka, chodila jsem do první třídy. Na školu Chalabalova. Jediné, co mi na tom vadilo bylo to, že jsem každý den musela procházet cikánskou čtvrtí. Ono to vlastně ani nebyla čtvrť, hm... jen...asi tři paeláky. Takové ty hnusné, no však víte, jak většina..no..těch..bydlí ( Říkám většina, ono je to proto, že podle mne, a ne jenom podle mne, nejsou všichni romové zlí. Nevím, jakým jiným slovem to napsat, ale znám i pár normálních a čistotných). Teď zpátky k mému životu?! Vadilo mi chodit kolem nich, hlavně kolem prvního domu. Vadilo mi to, za prvé kvůli tomu, že mi bylo 6 let a já byla malá. A za druhé tam bydlel jeden kluk..ROM. Byl sice mladší než já, ale jeho chování přesahovalo všechny meze!
Jednou u nás byla moje sestřenka Denča. Je o rok mladší než já...to je teď jedno. Deniska chtěla, aby jsem ji ukázala školu, do které chodím. vyhověla jsem ji. a to možná byla ta chyba..Školu jsem jí ukázala v plné kráse, potom jsme si tam chvíli sedly a povídaly si, jelikož k nám přijela po dlouhé době. Přestalo nás to tam bavit, tak jsme šly pomalu zpátky domů. Problém byl v baráku, kde bydlel ON...ten kluk, jak jsem o něm psala. Vystrkoval hlavu z okna. Snažily jsme se s Deniskou na něho nedívat. Pak to vytáhl xD ( To zní komicky)...Vytáhla pistol na Paintball. Měl v ní kovové kuličky. Prvně jsme si myslely, že nám ji chce ukázat, ale on vystřelil... Vystřelil a trefil Denču...do hlavy. Ona spadla...začala brečet...a mě do očí vhrkly slzy...kluk se smál. Hodila jsem po klukovi vražedný pohled, aspoň mi to potom říkala Denča. Deniska se zvedla a držela se za hlavu. Říkala, že ji to hrozně bolí (Ani se ji nedivím)...Trošku jsem ji pomáhala a...s optížemi dopravila domů( Možná si teď říkáte, že se vychloubám, ale člověk někdy dokáže víc...než tuší. To co se tehdy stalo, mě opravdu hodně zaskočilo. Myslete si co chcete...). Hned, jak jsme vtrhly do dveří, mamka se přiřítila k nám. Vzala Denisku do náruče a odnesla ji do obýváku. Setstřenka měla na hlavě velkou bouli. Byly jsme s mámou rády, že se jí nestalo nic horšího. Denča měla tvrdou lebku xD...A Pavel? ( To je otec...budu mu říkat Pavel, jelikož ho za otce nepovažuji)...Nebyl doma, ostatně, jako vždy...byl v práci..alespoň jsme si to tehdy s mamkou myslely.
Denisce se tedy nic nestalo. A po víkendu odjela domů, už jen s malou boulí na hlavě. To byl takový zážitek, mezitím co jsem chodila na Chalabalovu školu. Kluk se o nic podobného nepokusil...znáte rodiče:-). Tento incident se stal krátce před koncem školního roku. A tak jsem se těšila, že teď budu vídat Denisku častěji, neboť měly být prázdniny. Na vysvědčení jsem dosatla samé jedničky, ikdyž koho by to překvapilo, že? =D...Začaly prázdniny, a já si je patřičně užívala, jak jen to může dělat 6 letá holka...( Předsatvte si, že si z nich vůbec nic nepamatuji, možná jen to, že jsem se byla koupat v bazénech..jinak vám o nich vůbec nic nemůžu napsat).
Také vím to...že jsme se o těchto prázdninách stěhovali:-(. Ale problém je v tom, že nevím proč.Měli jsme pejska.... na to si vzpomínám....byl to vlčák...fenka...Jmenovala se Stacy. No a jak jsme se stěhovali, tak jsme si ji s sebou nevzali, a ani nevím, kam se poděla...Ke Stacy se vrátím někdy jindy...
Přestěhovali jsme se asi o 1,5 km dál, než jsme ydleli před tím. Kde jsme vlastnili Hrobku! Náš nový BYT byl na ulici Shoppinova 9. Moc pěkný, velký a hodně moderní. Zkrátka to byla dobrá náhrada za bývalé bydliště...docela! Na tento byt mám hodně dobrých vzpomínek, ale i špatných...Řeknu vám tři z nich a k ostatním se vrátím třeba v pokráčku! ( OK?)...Vzpomínky, co vložím sem..nebudou moc dlouhé..jen takové rychlé úriývky. Jenda vzpomínka bude pěkná, druhá škaredá a ta třetí xD...ta bude vtipná, ale i bolestivá. Zapomněla jsem se zmínit, že po přestěhování jsem změnila školu....z jedné strany je to dobré, ale z druhé...! Bylo mi 7.
Začneme s tou pěknu vzpomínkou.
Seděla jsem doma před televizí....s Pavlem. On to byl takový ten typ, co přijde dom, vezme si jídlo ( Jídlo, které mu připravila mamka§ a sedne si k televizi. A sleduje fotbal nebo hokej.Takové ty kraviny! No tak jsem tam s ním seděla a čuměla na totální kraviny. Najednou vidím, jak se v kuchyni něco pohnulo... něco bílého. Lekla jsem se a řekkla to Pavlovi. Šli jsem se tam podívat a před naími seděla kočička. Bílá s černým ocáskem, hm... za ní stála mamka a usmívala se. Tak toto je ta pěkná vzpomínka....Nový mazlíček..tak bych to mohla nazvat xD...jmenovala se Mikinka.....moje zlatíčko!
Teď přišla na řadu druhá a zároveň špatná událost. Byla jsem s mámou nakupovat dárky na Vánoce. A rozhodly jsme se, že už půjdem domů. Pomalu jsme odemykaly dveře, aby jsme nepolekaly Pavla. Kdyby zase spal. Jenomže..on nespal...hned, jak jsme přišly do kuchyně, něco mezi mnou a makou proletělo ( Vzduchem...)...a rozbylo se to o zeď. Byla to sklinka...Pavel ji mrštil po mamce! Do teďka nevím, proč to udělal, ale byl to pro mne ško. Zároveň to však vedlo k pochopení. K pochopení, že Pavel není ten, za koho jsem ho měla...byl to, je a pořád bude...Debil, blbec, magor a bůh ví, co dalšího ( Omlouvám se za ta slova). Hm...tak toto byla ta další z mnoha "Šťastných" vzpomínej. Ještě musím podotknout, že tady se máma neusmívala!
Mno a už se hrozně těším na poslední věc, která, jak už jsem psala, je vtipná a bolestivá v jednom =D.
Byla jsem sama doma a dosatla jsem za úkol vysát a umýt nádobí... nádobí už bylo umyté a leželo poskládané v poličkách, kam patřilo. Na řadě bylo vysávání. Vytáhla jsem vysavač a pustila se do toho. Menší problém...vysavač byl rozbitý a pořád sevypínal...už mě to štvalo...pustila jsem ho na zem ( Dá se říct, že jsem s ním skoro praštila =D)... a kopla do zdi. Další prblém...netrefila jsem se....vlastně jo, ale do futer. Bolestivě jsem zaskučela a snažila se se postavit...nešlo to. A tak jsem se po jedné noze dokulhala nebo spíše doskákala do obýváku, abych si sedla. Asi po hodině přišla mamka...a podívala se mi na tu nohu. Vypadala divně...malíček byl od ostatních prstů oddělen ( Však víte jak to myslím)... A na tu nohu mi nemohl nikdo ani sáhnout, strašně to bolelo. Mamka mě odvezla do nemocnice. Tam mi řekli, že můj nebohý malíček je naštíplý ( Což bolí víc než zlomenina...jen pro pořádek =D)...Jaksi mi ho obvázali, a proto se mi noha nevešla do boty =D....vypadalo to zvláštně =D...
Tak a tímto bych chtěla ukončit druhé pokračování...Můj život. těším se, až budu psát další díl, ale zároveň mě mrzí, že bude poslední. Ale já něco vymyslím =D. Líbil se vám tento díl? jestli ne, tak to máte smůlu, stejně si myslím, že to nikoho nezajímá nebo jo? těšíte se na pokráčko? =D Mějte se krásně!!!

Můj dosavadní život 1/3

6. prosince 2008 v 21:26 | Leiri Shang |  Leirina maličkost
Haoj....tak jsem se rozhodla vám sem konečně něco dát...není to ta slíbená kapitolka z knížky...to si musíte ještě chvíli počkat=D...Ale když jsem jednoho dne tak přemýšlela...uvědomila jsem si, že o mě prakticky nic nevíte.....

( Předem vám sem musím napsat, že do téhle "povídky" budu dávat i věci, které si nepamatuji, a které mi říkala máma. Takové ukázky dám do nového odstavce a dám k nim na začátek i na konec *. Teď se můžu dát do vyprávění...Jo a ještě něco...nekritizujte mě..jsem jen člověk!)


Koho jsem viděla jako prvního?....No samozřejmě nějakého milého doktora nebo doktorku...to si přesně nepamatujia připadalo mi nevhodné ptát se na to mamky. Když jsem se narodila, mojí mamce bylo skoro 20 a už jeden rok žila s mým otcem ( Proč otec? To se dozvíte jindy!) Ano, žila s ním, ale nebyli svoji. Ještě se nevzali. Dlouho očekávaná svadba nastala téměř dva roky po mém narození a to ještě z donucení. Jojo, slyšeli jste dobře, moje máma musela otce donutit, aby se vzali ( Nevím, jestli se tomu mám smát a nebo brečet...)
*Toto je ukázka, kterou mi vyprávěla máma. Název?....SVADBA!
Nastal čas svadby. Asi půl roku předjejím stanoveným termínem si mamka objednala, jako nechala si je ušít, šaty u jedné příbuzné od otce. Vyprávěla mi, že měly být krásně dlouhé a samozřejmě bílé. Dokonce i se závojem. Jenže nastal menší problém. Dva dny před svadbou se pro ně máma zastavila a co se nestalo. Ta paní na ty šaty zapomněla. Přiznejte, no nenaštvalo by vás to? Mamku jo. A ak začalashánět šaty. Nakonec je našla...další malý háček...byly tmavě modré :-(... na svadbu malinko nevhodné. Svadba se uskutečnila a rodiče byli svoji...Dumám nad tím...a vlastně si uvědomuji, že se ta svadba neměla uskutečnit!...Teď recituji mamčina slova: Jak jsem byla mladá, tak jsem byla blbá...tyhle slova přednášela a samozřejmě přednáší...Proč?...Později...Později.....Nemyslíte si, že ta svadba byla Ideální?*
Samozřejmě, že když mi byly dva roky, tak si toho moc nepamatuji. Jen vím, že jsme bydleli v Brně a měli jsme pejska...jezevčíka...jméno si jaksi neuvědomuju:-). Jinak nic moc nevím. Vlastně jo! Můj otec byl majite, a pořád je, malířské firmy.....( Boháč...Parchant!). Tím jsem chtěla říci, že nebyl skoro vůbec doma. No to je jedno, alespoň pro teď....Léta ubíhala a já rostla. Nejdříve nastala školka....4-6- let. Po té jsem začala chdoit do školy...přesněji do první třídy.
Jak už jsem říkala, svadba nebyla pro otce dobrovolná. Tím chci říct, že mamku neměl asi tak rád, jak říkal. V tomto období, myslím období, kdy jsem chodila do první třídy, se začínali hodně hádat, protože jsem byla ještě malá, tak jsem tomu moc nerozuměla. Jen vím, že se hádali opravdu hodně. To jsem teď trochu odbočila od toho, co jsem vám chtěla napsat...Teda..já jsem se s vámi chtěla a pořád chci podělit o ten úžasný pocit, že jsme vlastnili restauraci=D a do mě se zakoukal jeden devatenáctiletý kluk=D......TomášxD. Když jsem se ho zeptala, proč na mě pořád tak kouká. odpověděl, že se mu líbím=D...Moc vtipné=D. Tohle je taková jedna z mála vtipných historek o mém životě nebo z něho....Alespoň do určité doby..... Teď zpátky do takříkajíc REALITY....
Skončila jsem u první třídy. Hrozně jsem se těšila, že poznám nové kamarády...a s nimi strávím zbytek ZŠ.....Ale to jsem ještě netušila...jací jsou v tom Brně parchanti...co provedli někomu z mé rodiny.... také jsem netušila, co mě v období první třídy čeká....a co mě čeká v dalších letech......