3. kapitola- Tatínek

18. ledna 2009 v 22:14 | Leiri Shang |  Leirinčiny litrární díla
Tak...další kapitolka. Doufám, že se vám bude líbít, pěkně si počtěte!


Předešlá kapitolka:" Kdo jsi?" zašeptala slabým a ustrašeným hlasem Leira.
" Jsem Rail, pověstná jestřábice. A ty jsi Leira, bílá tygřice!" Ozvěna byla pro všechny varování.



" To měl být vtip? Jestli ano, tak nebyl moc vtipný," otočila se na mne Leira s otázkou v očích.
" S tímhle bych nežertovala. Jde o život," hlas mi zněl, až moc laskavě.
" Prosím tě, už celá staletí tu nebyl takový klid. Tedy, aspoň mi to tvrdí rodiče," nedala se jen tak odradit.
" To si jen myslíš. Po celý tvůj dosavadní život tu vládne peklo. Peklo, které jen tak neskončí."
" Promiň, kdo vlastně jsi? Jaksi jsem to přeslechla. Jinak ahoj, já jsem Leira, chudá vesničanka," řekla s úsměvem na rtech. Patří do blázince, pomyslela jsem si.
Protočila jsem oči v sloup: " Už jsem ti to říkala, jsem Rail, jestřábice. A ty nejsi obyčejná venkovanka či co. Ty jsi Bílá tygřice."
" Kecáš! To nebyl sen? Myslím jako to, že se přede mnou z jestřábice stane holka. To jsi ty? Houby, další nepovedený vtip," její směšná nedůvěra mi lezla krkem.
" Jasně, že jsem to já, kdo jiný? Mám ti to ukázat?"
" Tý jo, tak se fofrem předveď. Na co čekáš? Chci vidět ten trik, jak se měníš," vypadala, jako by seděla v cirkuse a měla by každou chvíli začít tleskat. Jak malé dítě.
" Připrav se, jdu na to." Prsty se měnily v pařáty.
Starý známý pocit, který jsem zažívala už od malička. Příšerné táhnutí v ramenech, jak se mi ruce měnily v křídla. Ztuhnutí obličeje a zkostnatění přední části. Zobák byl na světě. Zuby, jako by zarůstaly zpátky do hlavy, příšerný pocit, ale uspokojující, jelikož vím, že každou chvíli dojde k přeměně. ÁÁÁ, burácení větru v uších, mávání křídel a zbystřený zrak, to vše a mnoho dalšího nastalo během vteřiny.
Musela jsem se trochu protáhnout. Rozletěla jsem se a začala chytat ještěrky. Spatřila jsem hned dvě. Vyhřívaly se na kameni. Padala jsem dolů jako kus kamene a na poslední chvíli jsem roztáhla křídla. Ještěrky se nestačily ani zorientovat, co se děje, a už nebyly. Měla jsem dobrou učitelku. Při pomyšlení na ni jsem si vzpomněla na osudný den, kdy přestala být. Na den, na který nikdy nezapomenu. Na den, kdy jsem se zapřísahala, že se pomstím. Podívala jsem se směrem k Leiře. Vypadala, jako by se za celou tu dobu, co jsem odletěla, ani nepohnula. Jen oči se změnily. Málem jí vypadly. Hm…Asi byla překvapená. Super…možná jsem ji přesvědčila. Rozhodla jsem se k ní vrátit
" Ty vole…teda pardon. Jak to děláš? Já chci mít taky nějaké zvláštní schopnosti," zvědavě se na mne podívala.
" Mám to vrozené. Nevím, proč zrovna já. Co prndáš, ty máš také zvláštní schopnosti. Jen se je musíš naučit ovládat. Víš, měla bych ti povědět jeden příběh, ale už je moc pozdě. A bylo by dobré, kdyby u toho byla i tvoje sestra. Co takhle zítra, kolem páté. Sraz je tady. Platí?" tak toto byl na mě moc dlouhý proslov!
" Hm…Musí tu být i Kelsee?" když viděla výraz mého obličeje, přestala mít námitky, "dobře, takže zítra v pět. Sraz tady. Nic víc?"
" Ne…I když. Ano… Vezměte si vysoké kozačky. Neptej se proč!" odbyla jsem její překvapený výraz.
Dívala jsem se, jak Leira odchází. Nevím proč, ale byla jsem unavená. Všechno mě bolelo. Nedávno jsem si udělala hnízdo na vysoké jedli, kdybych chtěla přenocovat jako jestřáb. Ale dnes ne, dnes půjdu do chatky na kraji lesa. Do měkké postýlky s měkkou peřinkou. Z nějakého důvodu jsem se těšila na příští den, na shledání s Leirou a Kelsee. Jedné věci se ale bojím, co když přijdou vlci, co když se v Kelsee něco probudí? Není čas, teď ne. Teď se mi chce spát a ne přemýšlet. Víčka mi klesla během vteřinky.
Zdál se mi velmi divný sen. Krátký, ale záživný.
Stála jsem v naprosté tmě. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela. Cítila jsem, že se vznáším, přesto jsem se dotýkala země. Nic se nedělo. A já se nemohla ani pohnout, kromě hlavy, která se mi točila stále dokola. Nevím, možná to bylo uvnitř hlavy a možná to bylo zvenčí. Byla to palčivá bolest, nedala se snést. Když jsem ztrácela naději, že se zbavím bolesti, něco se stalo. Objevilo se přede mnou světlo, tak silné, že jsem si musela zastínit oči. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že světlo do snu nepatří. Ostré světlo se začalo tlumit, až se zmenšilo na kamínek o velikosti dětské pěstičky. Celý zářil modrou barvou. Pak vybuchl.
S výkřikem jsem se probudila. Ležela jsem na zemi, zpocená od hlavy k patě. Třas těla ne a ne utichnout. Venku bylo slunce vysoko na obloze. Mrkla jsem na hodinky. Byla jedna hodina odpoledne. Ještě mám čas, pomyslela jsem si. Půjdu natrhat maliny.
Šla jsem po známé stezce, která byla celá porostlá mechem. Od začátku, až do konce, na který ještě nikdo nedošel. To byla ta největší zvláštnost, na světě není jediná cesta s takovými vlastnostmi. Jen tady, na stezce ke středu lesa. Kolem cesty rostly ty nejsladší maliny z okolí. Jednu jsem si utrhla a strčila do pusy. Zbytek jsem naházela do džbánku. Měla jsem v plánu udělat doma malinový koláč. To víte, já jsem takový rodinný a domácí typ.
Šelest. Praskání větviček a otřesné funění. To vše jsem za sebou uslyšela. Než jsem se nadála, ležela jsem na zemi a maliny všude kolem. Během vteřiny jsem byla zase na nohách. To, co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Stál přede mnou on, můj otec. Tedy…můj bývalý. Už ho za svého otce nepovažuji. Je to PARCHANT! Zradil naši rodinu, zradil mě. Mě, která mu nejvíce věřila. Přijal dar od Filla, vládce vlků. Stal se druhým největším vlkem v zemi Fathirmor. Jinak se mu říká Vrian. V překladu Vlčí obr! Vrian zní lépe.
" Ahoj dceruško, chyběla jsi mi!" jeho slova plála ironií.
" Nazdar tatínku, máš rád maso? Jak ti jde lov? Co život, užíváš si?"
" Rail, Rail…ty se nikdy nepoučíš? Řekl jsem ti už dávno, že se mi nebudeš plést do života, a už to zase děláš. Neříkal jsem ti, že tě za to zabiju?"Neobtěžoval se ani odpovědět.
" Proč by si to dělal? Já byla vždy, tak hodná, že jsem ti nakonec oplatila stejnou mincí. Pamatuješ? Řekla jsem, že tě zabiju dřív, než ty mě. Ani nemrkneš," jak já ho miluji.
Ozval se chrčivý zvuk, který můj otec považoval za smích: " Jsi slabá. Na mě nemáš, jsem starší a zkušenější."
" Ano, pravda. Víš…stárneš. A…Patříš do hrobu. Já to ráda uskutečním. Připrav se!" byla jsem odhodlaná zabít ho.
Postavil se do bojovné pozice. Zaujala jsem místo naproti němu.
" Těšíš se na svou smrt? Dceruško?" olizoval se až za ušima.
" A můj vrah má být kdo?" křikla jsem na tatínka.
" Ty krávo…Já!" zahřměl.
" A nebude to naopak? Co, když vyhraju?" ani jsem nemusela předstírat klid v hlase.
" To sotva…" odfrkl si.
" Vsadíme se?" Stává se ze mě gambler. Za tebe mami!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiqi Kiqi | Web | 19. ledna 2009 v 5:36 | Reagovat

xD některé slovní výrazty..špica xD

Ale jinak to má zase a opět krásný děj... akorát dát k vlkům, takového "vole" s prominutím... jako je to vlk, ale jako vůl jako nadívka xD

Doufám, že u tygrů taky ne budeš otálet :D

2 Leri Leri | 19. ledna 2009 v 5:42 | Reagovat

Ahoj:D

3 Leri Leri | 19. ledna 2009 v 5:43 | Reagovat

Nadívka:D....to zní jako nádivka....Neboj otálet nebudu, ale myslím, že se mi to moc nepovedlo, ale děkuji:D

4 Kiqi Kiqi | Web | 19. ledna 2009 v 6:17 | Reagovat

:D no.. víš, že tam mělo být nadávka :D to víš..moje chybičky k pobavení :D

5 Kiqi Kiqi | Web | 19. ledna 2009 v 6:17 | Reagovat

Nejsi nějaká hladová..sníš o nádivce? :D!

6 Leri Leri | 19. ledna 2009 v 6:20 | Reagovat

Ano, mám hlad, že bych snědla I nějakou KikčuÁÁÁÁÁto bude  Mňamka:D

7 Kiqi Kiqi | Web | 19. ledna 2009 v 6:38 | Reagovat

:D teda...myslím, že bych ti moc nechutnala, ale můžeš to zkusit :D

Jinak jsem zapomněla opomenout ten krásný obrázek..bravo :) i když to není tvůj výtvor :D jedině že  by jsi byla Rail vyfotit :D

8 Kiqi Kiqi | Web | 19. ledna 2009 v 6:38 | Reagovat

No nic, vypínám a valím do školy... tak asi dnes na icq k večeru, ahojky zlatíčko :D a nikde se prosímtě nezramuj :D

9 Leri Leri | 19. ledna 2009 v 8:08 | Reagovat

:-) neboj bobku...tak tedy večer....

10 Lou Lou | Web | 19. ledna 2009 v 15:35 | Reagovat

Sim tebe, já chápu všechny...když pochopím svoji nejku, s váma ostatníma je to hračka. Na Barju nemá nikdy...její řeči...radšči pomineme...

Musím se někdy vrhnout na zvířecí slabosti, ale není čááás mno:(

Zatím ahojky, Leri a měj se krásně a piš básně:D

11 Minda Minda | Web | 19. ledna 2009 v 21:22 | Reagovat

Uáh! Myslím,že když se nezahrabu do země, alespoň puknu tou příslovečnou nedočkavostí při čekání na další díl! Proč mi tohle děláš? Teď už se svých kompexů a závislosti na tvých příbězích nezbavím ani za nic :-))!

12 Antionette Antionette | 20. ledna 2009 v 0:31 | Reagovat

Moc hezké... :) Těším se na souboj otce a dcerušky :D

13 Leri Leri | 20. ledna 2009 v 5:18 | Reagovat

Minda:

=D....bude tu puklina....neboj dočkáš se=D....aspoň jsem tě nakazila=D....ale jinak Díky:))

Antionette:

Díky=D....to se těš:D...bude to boj na život a na smrt....rána sem, rána tam a pak bum=D

14 Mys Mys | Web | 20. ledna 2009 v 19:20 | Reagovat

Já nevím. Zdá se mi, že chybí návaznost na děj předchozí kapitoly... Třeba to je jenom zdání... Ale trošku potom nechápu o čem to má být. Jinak styl psaní hezký. Jenom ten hlavní děj jaksi chybí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama