4. Kapitola- Nová schopnost

29. ledna 2009 v 21:53 | Leiri Shang |  Leirinčiny litrární díla
Ahoj, takže sem dávám další kapitolu ZS. Doufám, že se vám bude líbit, i když o tom pochybuji, ale aspoň se bavím u psaní=D. Tao kapitolka je takřka bez mluvení...spíše jem se zaměřila na děj, ale tak posuďte sami...












Jistota ze mne rázem vyprchala. Stála jsem naproti němu, mému otci a metala po něm blesky. Chtěla bych ho zabít pouhým pohledem. Ale, co když má pravdu, co když je silnější a já na něho nemám. Co když jsem jen malá holka, která si vše jen namlouvá. Oči se mi zalily slzami, ale brečet se mi nechtělo, byly to slzy vzteku. Vzteku, který ve mně vzplanul při pouhém pomyšlení na mou rodinu. Na mámu, sestru i mého tátu. Bohužel se táta změnil a podrazil nás. Proto se pomstím. Ale… Ale, co když to nezvládnu. Třeba se neodhodlám k poslední ráně, jenomže pouhopouhé zaváhání by mohlo vést k mé smrti. To nesmím dovolit.
Než jsem se nadála, ležela jsem na zemi a na zádech jsem měla rozmačkané maliny, které se kolem rozsypaly při mém prvním pádu. Pokusila jsem se vstát, ale on to nedovolil. Když jsem byla na čtyřech kopnul mě silou do břicha. Místo výkřiku jsem jen bolestivé zasténala a snažila se popadnout dech. Otočila jsem hlavu jeho směrem. V tom momentě se projevily jeho schopnosti. Zúžily se mu zorničky a z nehtů se staly drápy. Svalnaté nohy se chystaly ke skoku. Jakmile se odlepily od země, na nic jsem nečekala a i přes bolest v břiše jsem se vymrštila do vzduchu. Tam, kde byla moje hlava před pouhou vteřinou se ocitly hluboké rýhy od jeho drápů. Popošla jsem o pár kroků dozadu a opřela se o strom. Jednou rukou jsem se držela za břicho a druhou objímala strom, abych nespadla.
Rozběhl se za mnou a zaútočil mi na hlavu. Uhnula jsem na stranu v poslední chvíli, takže si označkoval pouze kůru na stromě. Zhluboka jsem se nadechla a bolest začala ustupovat. Na otcově tváři byl vidět pohrdavý úšklebek. To mě vytočilo. Nechala jsem probudit mé schopnosti, abych měla místo nehtů ostré drápy, a lehkým skokem jsem se před něho přenesla. Výhružně na mě zavrčel a chtěl mě kopnout. Zabránila jsem tomu nataženou rukou a nohu, mu ve vzduchu chytla. Zaryla jsem drápy co nejhlouběji, ale nevypadalo to, že by ho to nějak bolelo. Pravou rukou jsem ho udeřila do obličeje a na tváři se mu objevily krvavé rány.
Nenechal se jen tak zastrašit. Levou rukou mě uchopil za zápěstí tak silně, že jsem ho musel pustit. Podívala jsem se na něho přes prameny černých vlasů a on mě udeřil nataženou dlaní doprostřed obličeje. Odletěla jsem vzduchem skoro deset metrů, dokud mě zezadu nezadržela silná lípa a já nespadla tváří do vlhké lesní trávy. Krvácel mi nos a slzy plné hořkosti a bolesti se mi kutáleli po rtech. Nárazem o strom jsem si vyrazila skoro dech. Skrz zaslzené oči jsem se podívala na otce. Zaťal ruce v pěst a chystal se k další ráně.
Pomalými těžkými kroky došel až ke mně a vyzývavě se na mě díval. Chytil mě za vlasy a trhl dozadu. Rozkašlala jsem se. Přerývavě jsem se nadechla a snažila se postavit. Držel mě pevně, ale přesto ne až tak silně, jako by se bál, že ode mne chytí nějakou nemoc. Ohnala jsem se po otci drápy a těsně minula jeho nos, který byl nějako moc velký: " Ty máš ale frňák," nemohla jsem si odpustit kousavou poznámku. Další ráně se však nevyhnul. Mířila jsem na ruku, kterou mě držel za vlasy, a sekla ho přímo do zápěstí. Stisk povolil a já se vyprostila z jeho sevření. Chytil se za poraněnou ruku a měl v plánu zastavit krev, pomocí svých schopností. Ale já neměla čas čekat, až se uzdraví. Rozeběhla jsem se směrem k němu a dva metry před otcem jsem vyskočila do vzduchu a vykopla nohu. Byla jsem naštvaná, proto jsem si neuvědomila, že jsem ho kopla takovou silou. Doprostřed hrudi. Snažil se udržet rovnováhu, ale nepřekonal se. Spadl na zem a to byla moje šance. Jediný skok a přistála jsem u jeho hlavy. Zvedla jsem nohu a dupla. Slyšela jsem to odporné křupnutí v jeho nose. Když jsem se na něho podívala, byl celý od krve a vydával přidušené zvuky, pak ztratil vědomí. Alespoň to tak vypadalo. Byla jsem na odchodu právě ve chvíli, když mě uchopil za kotník a strhl mě za sebou na zem. Na nic jsem nečekala a loktem ho praštila do brady. Nesměl chybět ani plivanec do obličeje. Zvedla jsem se ze země a utíkala pryč.
Na proměnu jsem byla moc unavená, nešlo to. Za sebou jsem slyšela naštvané a hrozivé funění. Pod váhou jeho těla praskala jedna větvička za druhou, za to pode mnou nic. Žádné KŘUP se neozvalo. Jen mé hlasité dýchání a tlukot srdce byl slyšet na míle daleko. Bohužel byl otec rychlejší, takže mě za chvíli dohnal a skolil na zem. Ihned jsem byla zase na nohách.
Stála jsem naproti němu a nechtěla jsem ho ztratit z očí. Najednou se kolem mého otce vytvořila šedá záře. Opravdu šedá. Nic neudělal. Nic se nestalo. Prostě jsem se ocitla ve vzduchu a z deseti metrů jsem spadla zpátky na zem. Jakmile jsem se vyškrábala na nohy, opřela jsem se o jeden starý buk. Všimla jsem si, že kolem mě lítá ta samá záře. Stejně ponurá.
Nenávistně jsem se dívala na tatínka a soustředila jsem se na něho pouze pohledem. Pocit, který následoval jsem zažila poprvé. Před očima jsem měla jen jeho, nic kolem jsem neviděla ani nevnímala. Vtáhla jsem se do sebe. A hledala v mé hlavě.
Ničivou sílu jsem poslala pouhým pohledem. Stačilo kývnout hlavou směrem k němu a ničivá síla rozdrtila mokrou zem a jeho odhodila sto metrů dozadu. I víc. Vyděšeně se na mě podíval a ztratil se mi z očí.
Jeho slova, která zněla, jako z velké dálky mi dávaly jasně najevo, že tohle byl jen začátek: " Tímhle to neskončilo. Já se vrátím!" Poté jsem ztratila vědomí.
Co tu vlastně otec dělal, kdo ho poslal? Proč teď, proč zrovna teď? Co měl v úmyslu? Proč mě chtěl zabít? Na odpověď si počkám.
Cítila jsem, že za pocitem únavy není jen souboj a únava, ale i něco jiného. Něco šedého…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiqi Kiqi | 29. ledna 2009 v 22:38 | Reagovat

Hm...pěkné...zajímavé... pěkně popisuješ, jak jsi mu dávala nafrak :D frńákovi :D

Těším se na další ;)

2 Leri Leri | 29. ledna 2009 v 22:44 | Reagovat

:D děkuji....No...doufám, že bude brzy:-)...

Někdy ti řeknu, jak mě napdaá, co tam mám psát při těchto bojových akcích:-)

3 kreperat kreperat | Web | 29. ledna 2009 v 23:34 | Reagovat

dobrej způsob jak se s něčím nebo s někým vypořádat...

4 Leri Leri | 30. ledna 2009 v 4:04 | Reagovat

Díky:-)

5 Marilla Marilla | Web | 30. ledna 2009 v 9:56 | Reagovat

Heskýý..=D....to někdy skusim...=D.....mno jinak nádj´herně popsaný..i když semto stou šedí jaksi nepobrala..=D

6 Kiqi Kiqi | Web | 30. ledna 2009 v 10:08 | Reagovat

Jistě že to bude brzy...božínku, buddho, ďáble, satane..krinda pinda je se na to vykašlu... no prostě nějaký tam nahoře...

Ty nejsi jako já... jsi pilná a vzorná ;)

7 Antionette Antionette | 31. ledna 2009 v 14:18 | Reagovat

Ta má ale tuhej kořínek :) :D Moc pěkná kapitola.

8 Leri Leri | 1. února 2009 v 21:09 | Reagovat

Antionette:

Díky:)...

Marilla:

Díky:-)...jojo, zkus to:D...a pak mi napiš, jk to dopadlo=D

9 Minda Minda | Web | 2. února 2009 v 15:55 | Reagovat

Já vím, že jsem to ještě nekomentovala, ale četla jsem tenhle dílek už ten večer, co se sem dostal :-)... opravdu nádhera. Těším se na další xD

10 Minda Minda | Web | 2. února 2009 v 15:56 | Reagovat

Už se omezuju jenom na "je to nádherné" xD... protože jinak bych svými výbuchy hněvu na sebe samou a zároveň i šíleného obdivu k tvé tvorbě asi zahnala každého, kdo by sem zavítal xD...

11 Mys Mys | Web | 6. února 2009 v 18:48 | Reagovat

Já jsme nenapsala komentář, jo? šmarjá...skleróza útočí.

Kapitola je moc pěkná a vskutku originální :)

12 Leri Leri | 6. února 2009 v 19:36 | Reagovat

Mys:

Jééé, děkuji...pochvala potěší:-)

13 HanisShka Twoje SB ♥MTMMMMMR♥ HanisShka Twoje SB ♥MTMMMMMR♥ | Web | 19. února 2009 v 17:07 | Reagovat

Skvělé! Bylo to opravdu nádherné! CO nejdříve další!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama