Slohovka

25. ledna 2009 v 6:44 | Leiri Shang |  Leirinčiny litrární díla
Ahoj! Rozhodla jsem se, dát sem mou slohovou práci.
Slohovou práci, se kterou jsem se dostala do soutěže. Tedy, jako nechápu, jak jsem se mohla s tímhle dostat do soutěže, ale to už není moje věc. Víte, já se momentálně nudím. Nikde žádné literární soutěže a já tak ráda píšu (Stejně jako Kiki)...A tak musíte jistě pochopit, co pro mě znamenalo, když se moje slohovka vybrala, že ji tam budou posílat...
Profesorka říkala, že jde poznat, že je to od srdce. Pravda...tohle trefila.
Někomu to může připadat, jako míchanice povídky Můj život....Také, že jo.
Ale slohovku jsme měli psát na téma: PRAVDA SE UKÁŽE, ALE DÁ TO FUŠKU. No a mě nic jiného nenapadlo...
Stejně si pořád lámu hlavu nad tím, že se to tam poslalo=D....ale věřte mi, byl to pro mne takříkajíc radostný šok....:)




ŽIVOT PLNÝ LŽÍ


Myslím, že život nám chystá různá překvapení. Může nám někdo umřít, může nás někdo podvést. Prostě cokoliv. A já jsem se rozhodla napsat příběh ze života jedné obyčejné holky. MĚ. Můj život byl celých devět let samé lhaní. Lži, podfuky i vydírání. Vlastně se to bude vše točit kolem mé rodiny. Mojí mámy, biologického otce a mě. Budu vyprávět o věcech, které bolely. Bolely a to moc. Když jsem byla menší, myslela jsem si, že se to nikdy nezahojí. Ta rána, co se mi zaryla hluboko do srdce. Také mi vadila ta rána pod pás, kterou jsem si určitě nezasloužila. Nevím, čím to bylo a čím to je dnes, ale jsem jiná. Jako bych dospěla nebo se vtáhla do sebe. Byla a i teď jsem tvrdší, než kdykoliv předtím. Jen tak něco mě nevykolejí…naučila jsem se ovládat své city. Od té doby již uplynulo skoro pět let a já na to nikdy nezapomenu. Na ten den, kdy vše vedlo k pochopení.
Od svého narození, až po prázdniny mezi třetí a čtvrtou třídou jsem bydlela v Brně. Aby to nebylo moc zamotané začnu obdobím, kdy jsem chodila do první třídy. Přesněji řečeno na školu Chalabalovu. Byli tam mí kamarádi. Teda takoví kamarádi, jaké může člověk, který chodí do první třídy mít. Moc se mi tam líbilo. Vlastnili jsme restauraci HROBKU a já se snažila mámě pomáhat. Jelikož Pavel ( můj biologický otec) nebyl vůbec doma a vracel se až večer. Tvrdil nám, mě a mamce, že je od rána do večera v práci a my hloupé jsme mu to věřily. Věřily jsme mu, že tvrdě pracuje a vydělává peníze. Tím horší pro nás bylo zjištění, že nám celou tu dobu lhal. Vlastně ne jenom lhal, on mamce i zahýbal. Je pravda, že já se to dozvěděla, až tak půl roku po tom, ale i tak to byl pro mne šok. Pravda, byla jsem malá, nemohla jsem tomu rozumět. Tohle je určitě věc, kterou si teď všichni říkáte. Jenomže, já nebyla hloupá. Moc dobře jsem to chápala. Tento otcův poměr netrval dlouho. A na konci této takzvané rychlovky byl konec první třídy. A také konec kamarádů, ze školy Chalabalova. Víte, co to zavinilo? Tento nečekaný pád? Důvod je nebo spíše byl jednoduchý. Většinou se tomu říká stěhování!
Přestěhovali jsme se do Kohoutovic. Do luxusního bytu na ulici Shoppinova. Vážně byl moc krásný, alespoň to připomínalo náš starý dům. Jenomže staré kamarády jsem nikdy neviděla. Musela jsem začínat znova. Nová škola, noví kamarádi, co by mohla být další novinka? Samozřejmě bych nikdy nezapomněla na jednu nejnovější věc. Věc? Nebyla to věc. Dýchalo to, chodilo, prostě vše co dělá normální člověk. Tedy spíše žena. Ano, uhádli jste správně. Otec si našel novou milenku. Až ze Znojma, kde údajně pracoval. Ono nebylo ani těžké na to přijít, pokud mamce zbyli nějací kamarádi z okolí, ve kterém se pohyboval otec. Na hádku, která po té, co se to máma dozvěděla, následovala, nikdy nezapomenu. Přišla jsem domů ze školy a z obýváku jsem slyšela, jak po sobě máma a otec křičí. Musím přiznat, že mi ten křik naháněl až hrůzu. Abych pravdu řekla, tak máma spíše brečela. Ale to se nesmíte divit. Během roku a půl jí otec dvakrát zahýbal. To by bylo i na mě trochu moc. Stála jsem a poslouchala. Bála jsem se jen pohnout. Pak bylo ticho. Všude se rozprostíralo to tíživé ticho a nic víc. Konec hádky…
Teď, abych vnesla trošičku života do toho umírání. Nechci, aby tato práce byla jen k pláči a k hořekování. Povyprávím vám jednu vtipnou a zároveň bolestivou vzpomínku, která mi nedala dlouho spát. Jen si na ni vzpomenu, začínám se strašně smát… Jeden den v týdnu, myslím, že to bylo dokonce úterý, jsem přišla domů a na stole ležel lísteček od mamky. Lísteček hlásal: " Lauri, až přijdeš domů umyj prosím tě nádobí a vysaj. Mám tě ráda. Papa máma." Připadalo mi nevhodné, abych neuposlechla mamčin rozkaz. Pustila jsem se tedy do práce. Dřez se zaplnil vodou během okamžiku. Stačilo do něho ponořit špinavý talíř nebo hrnek a pořádně zatlačit houbičkou. A nečistoty by byly pryč (To mi připomíná, že bych měla jít naskládat nádobí do myčky). Po chvilce se nádobí lesklo, jako by se ocitlo v myčce na nádobí. Stačilo naskládat jej do poliček. Tam patřily hrnce, tam zase talíře. Nad hlavou jsem měla poličku na hrnky, a abych tam dosáhla, musela mi pomoci židle. Málem bych zapomněla vypustit dřez. V mžiku bylo v kuchyni uklizeno. No a teď…teď to vysávání. To vám byl panečku tanec, rovnou jsem se vrhla na ohnivé flamengo, až se mi z toho točila hlava. Vysavač se každou chvíli vypínal, pořád vypadávaly kartáče…no hotové peklo. Měla jsem toho po krk. Položila jsem vysavač na zem a než bych se nadála, kopla jsem do zdi. Zde se vyskytl menší problém, netrefila jsem se. Vlastně ano, ale ne do zdi, ale do futer. Dokážete si představit, jak to vypadalo? Ne? Tak já vám to povím. Malíček se ocitl v opozici (Musím se smát). Teda to byla bolest. Když máma přišla, odvezla mě do nemocnice. Tam mi můj ubohý malíček namazali jakýmsi zeleným čímsi a obvázali ho. Noha se mi nevešla do černé polobotky, kterou jsem měla ten den na noze (Vypadalo to komicky). Tak toto bylo něco vtipného, alespoň pro mne, teď je čas na další utrpení.
Asi týden před vánoci jsme se s mámou rozhodly, že si zajdeme nakupovat. To byla legrace…zastávka byla i v McDonaldu. Odtam jsme vyšly s plnými břichy. Na nákupech byla taková legrace, že jsme tam strávily skoro tři hodiny, a jak čas plynul, ubývalo i světla. Po další hodině strčila máma klíč do zámku, tak potichu, abychom neprobudily otce, kdyby zase spal. Víte on je takový ten typ, že přijde domů, zapne televizi, nají se a spí nebo si čte noviny. To je život! Vstoupily jsme s mámou do kuchyně a jen, co nám nohy pomohly udělat pár kroků, něco mezi mnou a mamkou prolétlo a rozbilo se to o zeď. Byla to sklenice, a co bylo ještě horší, hodil ji po mamce otec…
Tehdy mi svitlo. Tento jeho čin vedl k pochopení, k pochopení, že on nebyl ten, za koho jsem ho měla. Uvědomila jsem si, že ho vůbec neznám…A přeji si, abych ho nikdy v životě nepoznala. Bože, jak je ten život nespravedlivý, je zlý…byl zlý. Pravda se ukázala, ale tím, čím jsem si musela projít, než vyšla najevo, mi stačilo na celý život.








K tomuto článku přidám i krásný citát: Lež stejně jako olej plave na povrchu pravdy.


Je tak pravdivý!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marilla Marilla | Web | 25. ledna 2009 v 11:06 | Reagovat

Skvělá práce

2 HanisShka HanisShka | Web | 25. ledna 2009 v 11:07 | Reagovat

Byla to skvělá slohovka a je tu skvělý dess!

Se máš:D Že máte ve škole lterární soutěže! Chcu takyyy:D:D

Na vysvědčení budu mít od 3 do 5 dvojek....nejsem si vůbec jistá fyzikou...ale vypadá to na jedničku....a dějepisem...tam mi učitelka říkala, že dostanu dvojku...ale.:D Mamce prej udělala sejnou srandu (moje třídní je i bejvalá třídní mé mamky)....a tak j si tak nejsem jistá, když se u toho paniučitelka litovačně smála:D No uvidí se:)

Když už jsme u toho všeho, nechceš spřátelit? Byla bych moc ráda!:)

3 Leri Leri | 25. ledna 2009 v 13:18 | Reagovat

Marilla:

Děkuji, ale nevím jak dopadnu, pak vám dám všem vědět:-)

4 HanisShka HanisShka | Web | 25. ledna 2009 v 13:31 | Reagovat

Jj, dáš nám Všem vědět:) Na diplomek bych chtěla Edwarda a Bellu z twilight:D Ale pokud už máš rozdělaný z Twilight něco jiného nevadí:)

Jinak, copak chceš na diplomek ty??:) Už si tě jdu dát mezi SB!:)

5 Kumiko-chan Kumiko-chan | E-mail | Web | 25. ledna 2009 v 13:47 | Reagovat

super

6 Leri Leri | 25. ledna 2009 v 15:11 | Reagovat

Kumiko-chan:

Díky:)

7 Minda Minda | Web | 25. ledna 2009 v 17:11 | Reagovat

Kní, kní! Chce se mi kňučet jako náš pes, jenže jelikož žádného psa nemáme, tak se asi nezmůžu na nic jiného, než na to tradiční zahrabávání do země... Já z toho budu mít depresi! Už vím, proč nedokážu psát. Protože vždycky zajdu sem a to mi sebere dech. Kvůli tobě, Leri, nebudu moct už nikdy napsat ani škrtanec, aniž bych si v duchu říkala, že na tebe v psaní jednoduše nemám, neměla jsem a nebudu mít... :-). Ale jinak jsem celkem normální xD

Jinak k těm známkám... ehm, vzhledem k tomu, že do školy zajdu jen občas xD (většinu času jsem před nemocí, po nemoci nebo nemocná xD...), tak ty známky nicnic extra být nemůžou. Trojka z matiky byla opět zažehnána, možná, že s odřenýma ušima dostanu vyznamenání, ale divila bych se. Nicméně trojky opravdu žádné (snad) nebudou, takže vesměs velmi dobré :-).

8 Minda Minda | Web | 25. ledna 2009 v 17:12 | Reagovat

Ještě jsem zapomněla okomentovat ten design (taky musím mít ke všemu milion poznámek? xD). Jsem asi tak ve stejné situaci jako s tím psaním, až na to, že jde o grafiku.... kníííí! xD

9 Kiqi Kiqi | Web | 25. ledna 2009 v 17:44 | Reagovat

Minda → Řeknu ti... když to tak čtu... Lerinčinu slohovku...jdu se taky zahrabat...chjo...ona je neuvěřitelně nadaná *ouch* Jinak s tou nemocí to máme podobně :D heh :D

Leri → Už sjem to četla a moc se mi to líbilo... víš, jak jsme si o tom psali? KRÁSNÝ...já chci taky nějakou litrární soutěž :)

10 Leri Leri | 25. ledna 2009 v 17:53 | Reagovat

Kiqi:

Ještě jednou řekneš, že mám talent. Tak tě asi zabiju. Já žádný talent nemám.

Pche...jo zahrabejte se všichni do země=D. Ne....Kdo tohle ze čtenářů tohoto blogu jenom zkusí udělat...myslím jako se zahrabat. Tak toho zase vykopu a vlastnoručně ho uškrtím, za to, že se zahrabal. je vám to jasné?!!!

SLYŠELI JSTE VŠICHNI?!!!!!!!!!!!!!!!!=D

11 Kiqi Kiqi | Web | 25. ledna 2009 v 17:54 | Reagovat

NE, JÁ JSEM NESYŠELA.!

Talent máš a basta! :-P

12 Leri Leri | 25. ledna 2009 v 17:55 | Reagovat

Tak tě uškrtím a jdu na to...právě teď=D

13 hans98 hans98 | Web | 25. ledna 2009 v 18:12 | Reagovat

No to je pravda, nikdy nevíš co se stane, ale jinak ten návod je pro úplný začátečníky no, ale jim pomůže ;)

14 Minda Minda | Web | 25. ledna 2009 v 18:18 | Reagovat

už jsem napůl zahrabaná xD... To, že se ti pravda nelíbí, neznamená, že na ní můžeš něco změnit :-) . Jestli ty nemáš talent, tak na místě skočím z okna xD

15 alchi alchi | Web | 25. ledna 2009 v 19:33 | Reagovat

Hey lrouro nebo kiklo :D to ja jak mám blog vite ze? no tak ja treba v nejakych rubrikach kde mam hodne clanku se mne ty clanky nechcou ukazat jako ja nvm co stim a uz mne to s prominutim pekne vytaci.. uz je to tak asi tyden

16 Aarky Aarky | Web | 25. ledna 2009 v 20:02 | Reagovat

Hezký blog,kdo je tvůrcem designu je šikula :-)

17 Leri Leri | 25. ledna 2009 v 21:02 | Reagovat

Minda:

Já tě vykopu...na to také nic nezměníš=D....tak šup skákej:-), protože já talent nemám:D...a to je ta pravda:-)

18 Leri Leri | 25. ledna 2009 v 21:03 | Reagovat

Aarky:

Tak to řekni Kiki...já vybírala obrázky a ona uskutečnila design:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama