Září 2010

Sorrow In my Soul, část 1.- SMRT

1. září 2010 v 16:00 | Leiri |  Leirinčiny litrární díla
Zpět se svou novou tzv. povídkou :).. Není to nic světoborného a na začátek jsem to nechtěla přehánět, takže mě prosím neukamenujte za to, že jsem vám zkazila den, touto slátanicí, děkuji :)


SORROW IN MY SOUL- SMRT

Při vzpomínce na ten den se mi oči zalijí slzami, které nejde zahnat pouhým zamrkáním.

Už jako malá jsem chodívala s maminkou a bratrem na noční procházky po parku. Jen jsme se tak procházeli, povídali si a chichotali se. S maminkou jsme bratra stále pošťuchovaly, že je malý a malým i zůstane. Byl o rok starší, než já a přesto byl menší… Stejně mě však přerostl. Věděl, že si děláme srandu, ale vždycky se na nás naoko naštval a nebavil se s námi. Po chvíli se tomu však zasmál taky a bylo všechno v pořádku. Jak léta plynula, já rostla. Začala jsem chodit do školy, byly první dětské lásky a první polibky (xD). S bratrem a mamko jsme měli úžasný vztah. Společné večeře, výlety do zahraničí, společně trávené prázdniny. Rodinka jak má být.

Vždy jsem si přála vystudovat vysokou školu a tento sen jsme měli s bratrem společný. Maminka nás v tom podporovala a byla ochotna zaplatit nám i studium v jiné zemi.
Bratr si tento sen splnil, avšak zůstal studovat v Kanadě, v našem rodném městě. Já jsem ovšem měla v plánu jít studovat do Japonska a dokonce mě na tamější školu přijali. Ale život nám chystá všelijaká překvapení a překážky. Moje překvapení nebylo tím nejšťastnějším.

Nikdy jsem neměla tušení, jak strašné je, když ztratíte někoho blízkého. A nikdy jsem neměla v plánu něco takového pocítit, alespoň ne teď…Ne v tomhle věku.
Týden před mým odletem do Japonska mi na dveře zazvonili policajti a vybídli mě, ať jdu s nimi do auta. Po cestě nikdo ani nemukl. Zrovna jsem se chtěla zeptat, kam máme namířeno, když policajt, který řídil, zastavil u nemocnice. Vedli mě různými chodbami, až jsme se zastavili u pokoje s číslem 18. Zůstala jsem stát jako přikovaná.

Viděla jsem je! Viděla jsem je ověšené hadičkami, celé zkrvavené. Všude kolem nich se pohybovali doktoři a doktorky. Viděla jsem, jak se ta klikatá pohybující se čára proměnila na rovnou táhlou čáru. A slyšela jsem to dlouhé, uši drásající PÍÍÍÍP. Pamatuji si, že jsem křičela. Slzy vzteku a smutku mi stékaly po tvářích. Chtěla jsem rozbít to sklo a probudit je. Chtěla jsem, aby se ta rovná čárka pohnula, aby se zkřivila, ale ona zůstala nehybná. Stejně jako oni…

"Je mi to líto…"ozvalo se za mnou, "opravdu." Jediné, co se na mém těle pohnulo, byla slza, která mi skanula z nosu na zem.

"Váš bratr zrovna vezl vaši matku z tanečního kurzu. Bohužel si nevšimli projíždějícího kamionu…"Dodal strážník. Ramena se mi chvěla a já nebyla schopna jediného slova, jen jsem se bezmocně svezla na kolena.

  Teď stojím před hlavní branou mé nové školy. Stojím v Zemi Vycházejícího Slunce a koukám se na vysokou školu, o které jsem tak snila. Přemýšlím, jestli by na mne byli máma s bratrem hrdí, že tu jsem. Přemýšlím, co by mi teď asi řekli. Ale jedno vím jistě, právě teď by chtěli, abych se pohnula.

Stačil jediný krok a já stála v obrovském areálu školy. Japonsko je jiné, než Kanada. Je to úplně jiný svět. A v jiném světě se musí začít od začátku. Přesně to já dělám…Pro mě…A pro mou rodinu.

" Ahoj, ty jsi tu nová?" zeptala se dívka, která se zničehonic objevila vedle mě.

"Ano…" přitakala jsem. Tak… Že by nový začátek?..